Medium:2CD - Formát: 2 x CD, Audiokniha Žánr: Psychologicko-filosofický román Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij Překlad: Prokop Voskovec Dramatizace: Jan Strejček Dramaturgie: Pavel Minks Režie: Josef Melč Scénická hudba: Jiří Váchal Hrají: Dimitrij -- Ladislav Frej Alexej -- Jan Hartl Ivan -- František Němec Karamazov -- Josef Somr Gruša -- Marta Vančurová Smerďakov -- Jiří Čapka Kateřina Ivanovna -- Dana Syslová Rakitin -- Miloslav Kopečný Kalganov -- Ivan Řezáč Komisař Makarov -- Petr Haničinec... Celý popis
Koupit za 229 Kč- Od nejoblíbenějších
- Od nejlevnějších
- Od nejdražších
Popis
Medium:2CD - Formát: 2 x CD, Audiokniha
Žánr: Psychologicko-filosofický román
Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Překlad: Prokop Voskovec
Dramatizace: Jan Strejček
Dramaturgie: Pavel Minks
Režie: Josef Melč
Scénická hudba: Jiří Váchal
Hrají:
Dimitrij -- Ladislav Frej
Alexej -- Jan Hartl
Ivan -- František Němec
Karamazov -- Josef Somr
Gruša -- Marta Vančurová
Smerďakov -- Jiří Čapka
Kateřina Ivanovna -- Dana Syslová
Rakitin -- Miloslav Kopečný
Kalganov -- Ivan Řezáč
Komisař Makarov -- Petr Haničinec
Trifon -- Karel Pospíšil
Něljudov -- Bořivoj Navrátil
Musjalowicz -- Bronislav Poloczek
Feňa -- Simona Stašová
Kočí Andrej -- Zdeněk Žák
Perchotin -- Otakar Brousek st.
Předseda soudu -- Rudolf Pellar
Prokurátor -- Jaroslav Satoranský
Grigorij -- Jan Skopeček
Obhájce -- Jan Přeučil
Opilec -- Jiří Holý
Chór -- Věra Galatíková
Rozhlasová nahrávka z roku 1997.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokončil Bratry Karamazovy v roce 1880. Naplnit úmysl a rozvinout další osudy titulních hrdinů do rozsáhlé epopeje mu znemožnila o rok později smrt. Přesto lze tento dvoudílný román považovat za vyvrcholení jeho díla. A to nejen proto, že se v něm s vášnivostí sobě vlastní vrací k tématům, jež řešil již ve svých předchozích velkých prózách, ale také proto, že se v centru jeho pozornosti tentokrát ocitl i fenomén vášně samé.
Vášně projevující se smyslnou touhou stejně jako touhou po transcendenci. Ideové pole, v němž se „karamazovská vášeň“ rozněcuje do rozličných oslnivých silokřivek, je tvořeno otázkou: Není-li Boha, je vše dovoleno?
Dvě a půl hodiny trvající dvoudílná rozhlasová dramatizace Bratrů Karamazových, natočená roku 1997, nemohla pochopitelně obsáhnout všechny motivy, postavy a témata devíti set stránkového románu. Autorem dramatizace Janem Strejčkem byla kupříkladu vypuštěna nejen důležitá figura starce Zosimy, ale též legenda o Velkém inkvizitoru, jejíž interpretace Krista zásadně ovlivnila světovou literaturu, filozofii a teologii. Traktován je vlastně jen příběh vraždy starého Karamazova a zkoumání (ne)viny jeho čtyř synů.
Režiséru Josefu Melčovi – pověstnému detailní přípravou každé inscenace, rozsáhlým předběžným studiem, hlubokou křesťanskou vírou a úsilím „transponovat do díla svou duši“ – se přesto podařilo i v takto vypreparovaném syžetu udržet smysl, étos i patos Dostojevského textu. A to především výběrem a vedením herců. Michail Bachtin, zabývající se polyfonií autorových próz, uvedl, že Dostojevskij „nemyslel myšlenkami, ale hledisky, vědomími, hlasy…“. Melčovi Karamazovi jsou mnohohlasou fugou, jejíž dramatický kontrapunkt naléhavě otevírá základní aspekty a otázky lidského bytí.
Josef Somr ztvárňuje starého Karamazova jako vychytralého, cynického guberniálního podnikavce, bezostyšně soustředěného jen na finanční zisk a ukájení smyslů. Zdrojem jeho šaškovských her je přesvědčení o nicotě všeho. Z téhož pramene tryská i chladná racionalita Ivana Karamazova. Jeho představitel František Němec však dokázal vyjádřit i hrůzu, kterou Ivan z této metafyzické prázdnoty zažívá. Ta ho spolu s trýznivým svědomím, že otcovraždu inspiroval, přivede až k šílenství. Scéna, v níž Ivan vypovídá před soudem jako svědek a přitom se mu zjevuje ďábel, patří k nejskvělejším momentům rozhlasové dramatiky, jaké kdy byly natočeny. Působivý je ovšem i energický projev Ladislava Freje, jímž dodává svému Dimitriji Karamazovi, domnělému otcovrahu, vášnivost touhy i sebezpytujícího pokání. Jiskřivou proměnlivost a tajemství dokáží svým postavám vdechnout Jiří Čapka, Marta Vančurová , Dana Syslová…
Zatímco o Dostojevském se soudí, že nejbližší z Karamazových mu byl Ivan, nejbližší postavou režiséru inscenace byl, nejspíš, nejmladší a nejnevinnější z bratrů – Aljoša. A to pravděpodobně proto, že ho obsadil Janem Hartlem, hercem, se kterým spolupracoval nejraději a nejčastěji a s nímž vytvořil i své opus magnum – četbu Jeruzalémské bible. Ale také proto, že Aljoša nejvíce odpovídal Melčově touze po prostotě a čistotě charakteru. Však také Aljošovým - Hartlovým hlasem zaznívá vstupní a mnohokrát se pak jako refrén opakující věta: „Jedině utrpení je klíčem k pochopení všeho.“
Žánr: Psychologicko-filosofický román
Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Překlad: Prokop Voskovec
Dramatizace: Jan Strejček
Dramaturgie: Pavel Minks
Režie: Josef Melč
Scénická hudba: Jiří Váchal
Hrají:
Dimitrij -- Ladislav Frej
Alexej -- Jan Hartl
Ivan -- František Němec
Karamazov -- Josef Somr
Gruša -- Marta Vančurová
Smerďakov -- Jiří Čapka
Kateřina Ivanovna -- Dana Syslová
Rakitin -- Miloslav Kopečný
Kalganov -- Ivan Řezáč
Komisař Makarov -- Petr Haničinec
Trifon -- Karel Pospíšil
Něljudov -- Bořivoj Navrátil
Musjalowicz -- Bronislav Poloczek
Feňa -- Simona Stašová
Kočí Andrej -- Zdeněk Žák
Perchotin -- Otakar Brousek st.
Předseda soudu -- Rudolf Pellar
Prokurátor -- Jaroslav Satoranský
Grigorij -- Jan Skopeček
Obhájce -- Jan Přeučil
Opilec -- Jiří Holý
Chór -- Věra Galatíková
Rozhlasová nahrávka z roku 1997.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokončil Bratry Karamazovy v roce 1880. Naplnit úmysl a rozvinout další osudy titulních hrdinů do rozsáhlé epopeje mu znemožnila o rok později smrt. Přesto lze tento dvoudílný román považovat za vyvrcholení jeho díla. A to nejen proto, že se v něm s vášnivostí sobě vlastní vrací k tématům, jež řešil již ve svých předchozích velkých prózách, ale také proto, že se v centru jeho pozornosti tentokrát ocitl i fenomén vášně samé.
Vášně projevující se smyslnou touhou stejně jako touhou po transcendenci. Ideové pole, v němž se „karamazovská vášeň“ rozněcuje do rozličných oslnivých silokřivek, je tvořeno otázkou: Není-li Boha, je vše dovoleno?
Dvě a půl hodiny trvající dvoudílná rozhlasová dramatizace Bratrů Karamazových, natočená roku 1997, nemohla pochopitelně obsáhnout všechny motivy, postavy a témata devíti set stránkového románu. Autorem dramatizace Janem Strejčkem byla kupříkladu vypuštěna nejen důležitá figura starce Zosimy, ale též legenda o Velkém inkvizitoru, jejíž interpretace Krista zásadně ovlivnila světovou literaturu, filozofii a teologii. Traktován je vlastně jen příběh vraždy starého Karamazova a zkoumání (ne)viny jeho čtyř synů.
Režiséru Josefu Melčovi – pověstnému detailní přípravou každé inscenace, rozsáhlým předběžným studiem, hlubokou křesťanskou vírou a úsilím „transponovat do díla svou duši“ – se přesto podařilo i v takto vypreparovaném syžetu udržet smysl, étos i patos Dostojevského textu. A to především výběrem a vedením herců. Michail Bachtin, zabývající se polyfonií autorových próz, uvedl, že Dostojevskij „nemyslel myšlenkami, ale hledisky, vědomími, hlasy…“. Melčovi Karamazovi jsou mnohohlasou fugou, jejíž dramatický kontrapunkt naléhavě otevírá základní aspekty a otázky lidského bytí.
Josef Somr ztvárňuje starého Karamazova jako vychytralého, cynického guberniálního podnikavce, bezostyšně soustředěného jen na finanční zisk a ukájení smyslů. Zdrojem jeho šaškovských her je přesvědčení o nicotě všeho. Z téhož pramene tryská i chladná racionalita Ivana Karamazova. Jeho představitel František Němec však dokázal vyjádřit i hrůzu, kterou Ivan z této metafyzické prázdnoty zažívá. Ta ho spolu s trýznivým svědomím, že otcovraždu inspiroval, přivede až k šílenství. Scéna, v níž Ivan vypovídá před soudem jako svědek a přitom se mu zjevuje ďábel, patří k nejskvělejším momentům rozhlasové dramatiky, jaké kdy byly natočeny. Působivý je ovšem i energický projev Ladislava Freje, jímž dodává svému Dimitriji Karamazovi, domnělému otcovrahu, vášnivost touhy i sebezpytujícího pokání. Jiskřivou proměnlivost a tajemství dokáží svým postavám vdechnout Jiří Čapka, Marta Vančurová , Dana Syslová…
Zatímco o Dostojevském se soudí, že nejbližší z Karamazových mu byl Ivan, nejbližší postavou režiséru inscenace byl, nejspíš, nejmladší a nejnevinnější z bratrů – Aljoša. A to pravděpodobně proto, že ho obsadil Janem Hartlem, hercem, se kterým spolupracoval nejraději a nejčastěji a s nímž vytvořil i své opus magnum – četbu Jeruzalémské bible. Ale také proto, že Aljoša nejvíce odpovídal Melčově touze po prostotě a čistotě charakteru. Však také Aljošovým - Hartlovým hlasem zaznívá vstupní a mnohokrát se pak jako refrén opakující věta: „Jedině utrpení je klíčem k pochopení všeho.“
Parametry
| Žánr | beletrie |
| Jazyk | český |
| Autor | Fjodor Michajlovič Dostojevskij |
